Transylvánský deník, léta Páně dvoutisícíhodevátého

16.srpna 2009, 21:40

Dusot kopyt a trhnutí kočáru nám dává najevo, že naše pouť začíná...
Eh, vlastně co to povídám? Místo koní nás samozřejmě veze vlak Českých drah a místo po prašné cestě jedeme po kolejích...
Po chvílí s ulehčením opouštíme pražské Hlavní nádraží. Konečně! Už se můžeme odprostit od shonu všedních pracovních dní a soustředit se na to, co nás čeká. Míříme do ráje! Do Rumunska! Do Transylvanie!
Bude to má první návštěva této země, jsem nervózní... Jak mě přijme? Těším se i bojím.
Těším na to, až tam budeme a bojím se toho, až za týden budu muset dát Transylvanii sbohem...

Ťuk ťuk, ťukají na mě Jenny s Evičkou z vedlejšího kupátka, abych už za nimi konečně přišla, dáme prý vínko. :o)
Odložím tedy tužku, stejnak zatím není o čem psát a půjdu za nimi.
Abych nezapomněla, doprovází nás bouřka, svítí nám krásně na cestu a pročišťuje vzduch.
Magická cesta začíná...

17.srpna 2009

Ráno se probouzíme díky slunci, tančí nám na tvářích... Draculovi by to asi nebylo nejpříjemnější...
Mrknu na čas, je právě 5:40 a právě vyjíždíme z Břeclavi. Ale jak to? říkáme si. Břeclav jsme měli opouštět o hodinu dříve! No, co se dá dělat, nabíráme tedy hodinové zpoždění. Jak by řekl Vlad junior: „Co děěěělat?“ :o))

Uháníme si to slovenskou krajinou a míříme do Maďarska. Snažíme se dohnat spánkový deficit. Po chvíli se s Jenny zvedáme a jdeme na návštěvu k Evě do kupátka. Snídáme, povídáme si a samozřejmě plánujeme.

Tak jsme v Maďarsku. V zemi, do níž jsem jezdila odmalinka s rodiči. Jenny se směje, čímže mě ta země tak fascinuje, je prý plná kukuřice, slunečnice a Maďarů... :o) A taky je to tady samá rovina. Nevadí, něco mě prostě k této zemi táhne...

Jo a ještě jen tak mimochodem, už nikdy nechci jet na dovolenou jinak, než vlakem. Je to pohodlné (když máte spací kupé), relaxační, krásné a romantické. Prostě dovolená snů nemohla začít lépe!

Je pravé poledne a my zažíváme něco opravdu fascinujícího! Komu se povede jezdit vlakem 50 metrů tam a 50 metrů zpátky na nádraží v Budapešti? :-)
V Břeclavi nabrané zpoždění se nás nepustilo, naopak se nějak zvětšilo a zhruba tak od deváté hodiny stojíme na budapešťském nádraží, čas od času popojedeme těch zmíněných 50 metrů a nikdo nám nepřichází nic vysvětlit.
Výhled z oken (která mimochodem nejdou otevřít dokořán, je nám šílené vedro!) nás také vskutku naprosto „uchvátil“. Na jedné straně domy a silnice a na druhé zábavní centrum ve stylu pražské Metropole. Co více si přát, než vidět tuto vskutku „nádhernou“ stavbu s nápisem Arena Plaza a CINEMACITY! :o)
Po pár desítkách padesátimetrových popojížděcích manévrech se s Evičkou odhodláváme zajít za průvodčím zjistit, co se vlastně děje.
Čeká nás šok! Nejen, že nám pan průvodčí(mimochodem má úplně stejně uchvacující oči jako herec Rufus Sewell)rozuměl, co jsme mu anglicky říkaly (je to vážně zázrak, já totiž hrozně blekotám), ale ještě nám vysvětloval, že vlak se rozjede až ve 13:30 a že do stanice Brašov, kde máme vystupovat, vůbec nejede. Kulíme na něj s Evičkou zděšeně oči a chceme vysvětlení. Pan průvodčí jen bezradně krčí rameny a omlouvá se. Za problémy na kolejích opravdu nejspíš nemůže...
Vysvětluje nám a radí, jak se můžeme do Brašova dostat jinak. Máme vystoupit v Aradu nebo v Bukurešti a tam přesednou na vlak do Brašova. Tak snad to nějak dopadne. Musíme se všichni poradit.
Jen by nás ještě zajímalo, proč nám to nepřišel průvodčí s očima Rufuse Sewella říct sám. Kdybychom s Eví nebyly tak aktivní, tak se to asi nedozvíme. No sranda... :o)
Po společné poradě se rozhodujeme, že vystoupíme v Aradu a tam počkáme na vlak do Brašova. Do Bukurešti se nám zrovna moc nechce.
Takže ve 13:30 se rozjíždíme a popojíždíme dalších padesát metrů dozadu. Naštěstí se ale již nevracíme zpátky, ale v jízdě pokračujeme. Sláva a nazdar, říkáme si. :o) Popíjíme opět vínko. Sice bílé, ale k mému překvapení se mé pravidelné pálení žáhy nedostavuje. Trošku sice, pravda, zteplalo, ale my nejsme rozmazlenci... :-))
Povídáme si s průvodčím a dalšími Rumuny, já dokonce zjišťuji, že anglicky stále umím a docela obstojně! Řekly jsme jim, že něco málo umíme i rumunsky a kluci (či spíše mladí pánové) chtějí hned vědět, jaká slovíčka umíme. Tak tady ztroskotávám. S vypětím všech sil si vzpomenu na své oblíbené aša ši aša, drum bun, buna ziua, la revedere, multumesc, unde e... a tím to pro mě asi končí. Smějí se. My se pak smějeme jim, když se snaží říct nějaké to české slovíčko. Raději po chvíli zase začínáme mluvit anglicky. :o) Konečně překračujeme maďarsko-rumunské hranice a stavíme. Přijdou pohraničníci(či jak se jim dneska říká) a kontrolují pasy. Já, nečekaje na nic a nestydíce se, ihned žádám o razítko do pasu. Sličný Rumun se sice diví, nicméně razítko po chvíli najde na dně brašny a vtiskne do mého pasu. Juchůůůůů! :o) Rozloučíme se s Lokoshazou a pokračujeme dál.

Den se opravdu vydařil. Vystoupili jsme v Aradu v 17:40 a zjišťovali vlak do Brašova. Zjistili jsme, že nejbližší vlak jede v 0:15. S těžkými bagančaty na zádech (rozumějte krosny) se uchylujeme do čekárny a rozprostíráme karimatky. Jenny se snaží usnout, ale my ostatní jí v tom nevědomky bráníme. Naše vtipné hlášky při hraní karet jí stále rozesmívají... ale copak my za to můžeme? :o) Dobrá nálada z nás jen čiší, navzdory všem problémům, které nás doteď potkaly. Rumunská dobrá a stále bezstarostná nálada nás nakazila rychlostí blesku. Hrajeme Autobus(ne, opravdu neskotačíme ve stylu Jede jede mašinka, Autobus je karetní hra :o) a Eva nás učí hru Zloděj). Po chvíli se s námi zapovídá příjemná WCpaní a ptá se, odkud jsme a kam míříme. Pán, sedící vedle mě na lavičce se mě ptá, zda to, co mám vytetované na rameni, je rakouská orlice. Děsím se a poučuji ho, že je to liliac, tedy netopýr, žádná orlice. Kývá na znamení porozumění a zkoumá ještě havrana na mém lýtku a klíč na mém hrudníku... :o)) Zkoumá naštěstí z větší vzdálenosti(asi ze strachu z naší pánské části výpravy) takže můžu dělat, že to nevidím. :o) Hrajeme dál karty.
Vlak měl sice jet v 0:15, ale vzhledem k tomu, že jel z Budapešti, kde již z vlastní zkušenosti víme, že čas tam nehraje moc velkou roli, nás ani nepřekvapuje, že má zpoždění. Nejprve 10 minut, nakonec však přijede o padesát minut později. Mezitím mě ještě zkoumají místní policisté (hlavně havrana na noze a klíč, jak jinak) a ptají se, zda nemám tetování i nad zadkem. Ujišťuji je, že nemám, ale odmítám jim předložit důkazy. Naštěstí přijíždí vlak a osvobozuje mě ze spárů mladých sličných (nebo spíše slizkých?) policistů.
Rada průvodčího z minulého vlaku, že si místenky do kupé koupíme přímo ve vlaku, je naprosto nepoužitelná. Vlak je totiž přeplněný a nemůžeme sehnat ani místo na sezení, natož na spaní. S našimi velkými batohy je to ještě složitější. Přeci jen 4 velké batohy se nedají strčit pod sedačku. Po chvíli nervózního postávání v prostoru u výlezu z vlaku se uvolní přesně 4 místa na sezení, akorát pro nás(právě včas, únava a nervozita dělá s lidmi svoje). Naštěstí se všichni záhy ujišťujeme, že se máme navzájem rádi a že jsme rádi, že jsme v Rumunsku a že už teď bude jen všechno skvělé a bez problémů (máme přece skvělého organizátora, no ne? Jak prý jednou pravila Katrin „Když zvládl kočírovat a vést celou armádu proti Turkům, tak mu nějaký zájezd pro pár osob nebude dělat problémy...) a konečně si zpocení a unavení sedáme a šťastní usínáme.

18.srpna 2009

Je šest hodin ráno a probouzí nás halas lidí, kteří budou nyní vystupovat v Sighisoaře. My však jedeme ještě o jednu stanici dál, do Brašova. Tam si vypůjčíme auto a ubytujeme se. Já se táááááák moc těším na sprchu! Vlastně my všichni! Ne zrovna lákavě voníme a naše kůže je lepkavá jako od medu…Fuuuuuj! :-D
Výhled z okna nemůže být krásnější. Mlha, pomalu ustupující z vrcholků hor a kopců, je prostě kouzelná. Jakobych se ocitla v některé z Jennyiných knížek. :o) A vlastně ano…
Transylvanie! Tady mě máš! Jsem Tvoje, stejně jako ty jsi moje…Spojeny navěky…

Sním či bdím? Štípněte mě někdo!
Jenže všichni podřimují, tak se musím štípnout sama. Projíždíme Sighisoarou a zraky nám přecházejí!
Koně, volně se pasoucí podél tratě, nádherné chatky a domečky, koňské povozy a nakonec přenádherný východ slunce! Co více si přát?
Slunce se nám ukazuje mezi horami, dává nám naději a znamení. Znamení, že teď už bude vše v pořádku a bez problémů….

A také, že vše v naprostém pořádku je. Dokonce v tom nejlepším!
Do Brašova jsme dorazili kolem deváté hodiny a posadili se v blízkém parku na lavičku. Eva s Maxem šli do půjčovny pro zamluvené auto a my s Jenny jsme zůstaly u dětského hřiště vedle parčíku. Přišla se na nás podívat krásná rumunská kočka a zvědavě si nás prohlížela. Za námi se ozval hlas mladého Rumuna, ptal se, kolik je hodin. Když jsme mu odpověděly, zářivě se usmál a poděkoval. Byl to jeden z popelářů, kteří tam právě uklízeli…a pak že je Rumunsko špinavá země… Ještě jsme se od něj a jeho kolegů dozvěděly, že jsme krásné a že nás milují a pak zamávali a odjeli. Vážně se mi tu mooooc líbí! :o)
Po chvíli za námi parkuje bílá Dacie Logan a z ní vyskakují ti naši dva nezbedové. Trvalo jim to krapítek déle, ale nevadí, čas tady běží úplně jinak a nic nám neuteče…
Ukládáme naše těžké batohy do kufru a sedáme do pohodlného autíčka. Cestování koňmo by asi bylo stylovější, ale přeci jen máme před sebou kličkování v ulicích Brašova a to by asi koníky moc nebavilo. Kličkování a následné vykličkování z Brašova nám dalo opravdu zabrat. Navigaci s hlasem potrhlého Pavla Lišky vypínáme raději už po deseti minutách…přeci jen hlášky tipu „Tak, za chvíli odboč doleva a hnedle vedle doprava…“ nebo „Brzdi, brzdiii….“ nám na nervozitě moc neubírají. Po chvíli však naštěstí vyjíždíme z města a vydáváme se směr Bran, kde máme zamluvené ubytování hned pod hradem.
Cesta je příjemná a rychle utíká. Výhled z okénka je fascinující. Všude okolo hory, kopce, lesy a na loukách stáda koní, ovcí a krav. Připadám si jako ve stroji času a je mi v té minulosti tááááák krásně…

Konečně jsme ve vesnici Bran já nevěřícně zírám (ano, vážně přímo zírám!) na naše ubytování! Penzion Casa din Bran je jako z pohádky! A co víc! Je vzdálen od hradu snad jen pár kroků! A to ještě nevím, co mě čeká!
Na recepci si vyzvedáváme klíče od pokojů a zapisujeme se. Jdu do našeho pokoje a vkročím na balkon… pohled, který se mi naskytl, mě dostal do kolen a byla jsem tak mimo, že mi do mé úžasem otevřené čelisti mohlo vletět hejno much a bylo by mi to jedno! Přímo z našeho pokoje, z balkonu, přímo z místa, na kterém jsem stála, byl jediný pohled. Jako na dlani nebo možná ještě blíže stál hrad. Hrad Bran. Sídelní hrad. Jeho hrad.
Dáváme sprchu a převlékáme se. Konečně! Jenny jde první a když vyleze, se škodolibým výrazem mi oznamuje, že teče studená voda. Ví totiž, jaký já jsem zmrzlík…Po chvíli však teče teplá, takže jsem opět happy.
Je půl čtvrté a my se vydáváme směr hrad. Prostranství pod ním je jedno velké tržiště. Skvělé! Hlavně já a Evík se hned vrháme doprostřed všech trhovců a nevíme, co koupit první. To je náš ráj!

Po chvíli nás ze zběsilého nakupování vytrhává Jenny s Maxem a jdeme na hrad. Při cestě na Castelul Bran mě zalévá krásný pocit. Přestávám vnímat zástupy lidí kolem sebe a soustřeďuji se jen a jen na stěny hradu vykukující mezi stromy. Snad to nebude znít moc kýčovitě, ale hrad mě naprosto spoutává svou mocí, svou vůní, svým kouzlem mě naprosto odzbrojuje a mě připadá, jako bych slyšela, jak mě láskyplně volá a zve do svých komnat…A znovu mám tváře zalité slzami a na tváři úsměv dojetí a nekonečné vděčnosti a lásky. Už věřím, že to není sen…dotýkám se zdí, schodů, země, vstupních dveří…
Vstupujeme do hradu. Připadá mi, že snad ani nedýchám…Jen si oddaně a dojatě prohlížím místnosti, kterými procházíme. Každý kout, každé okno, každý obraz, každý záhyb. Vše si prohlížím a nemohu uvěřit tomu, že si připadám, jakobych tu nebyla poprvé. Znám to tu. Nebýt nového nábytku, který sem nechal nastěhovat nejnovější „majitel“ hradu, Dominik Habsburský, bylo by vše naprosto dokonalé. I když, musím uznat, že nábytek nevypadá tak děsivě, pořád je to nábytek dá se říci dobový, ale není to prostě ono. Nejhorší infarkt mě čeká ve Vladově ložnici. Postel je pryč a namísto ní dána jiná. Neříkám, že je ošklivá, ale mám slzy na krajíčku… Tohle bych přirovnala k terorismu. Je to strašné. Jenny nevěřícně kroutí hlavou také. Zděsí se při pohledu na okna. Jsou v nich záclonky…Bože… :-/
Pán hradu nás utěšuje. On se tomu skoro směje, ale pro nás je to děsivý pohled. Po chvíli se však tomu taky musíme smát, hlavně reakci dalších turistů. My tam tak zasněně stojíme a vdechujeme atmosféru místnosti a ostatním naskakuje husí kůže při pohledu na postel i na ostatní nábytek. Asi jim připadáme divní, ale co. Je legrace je pozorovat. :o) O pár místností dál mě dostává do kolen váza s živými čerstvými květinami vedle pohovky. Nejde jen o obyčejné květiny, jsou to bílé lilie…a už se mi zase po tvářích kutálejí slzy…Šachový stolek o kus dál mě též dojímá, zahrála bych si s ním hned, jen kdyby nebyly všude ty pohybové kvílící senzory…
Ačkoli je šachový stolek stylově silně nevhodný, mě to divné nepřipadá. Je jistě ze čtyřicátých let, prostě se k NĚMU hodí… :o)
Fotíme a obhlížíme další a další místnosti, poté se přesunujeme na nádvoří. Studna, schody. Všechno tak krásné a nedotčené moderní dobou. V jednom výklenku objevuji Knihu hostí a hned se zapisuji a nechávám hradnímu pánu láskyplný vzkaz. Anglicky. Poté přistupuje Jenny a též píše vyznání. Rumunsky. Eva s Maxem po nás dělají to samé.
Do studny vhazuji pro štěstí nějaké drobné Lei a po posledním focení vycházíme z hradu ven.
Nechce se mi odcházet, ale utěšuje mě představa, že tu nejsem naposledy. Vrátím se…

Když dorazíme do pokojů, necháváme si chvíli na vstřebání zážitku a poté sestupujeme do restaurace na večeři. Popisujeme si své pocity a plánujeme další dny. Večeře byla výborná. Po večeři jsme já a Evík ještě nechtěly jít spát, tak jsme se vydaly na krátkou procházku vesnicí. Došly jsme až kousek za vesnici k místu, kterému se přezdívá Medvědí řeka a tam vystoupali loukou ke kraji lesa, odkud jsme fotily vesnici Bran pomalu se nořící do tmy. Medvědí řeka se nejmenuje jen tak, takže po pár podezřelých zašustěních a zapraskání větviček z lesa za našimi zády raději klidně (i když trošičku vyplašeně) sestupujeme zpátky dolů a vracíme se do hotelu.

Stojím na balkoně našeho pokoje a dívám se na hrad. Je to nádhera, neumím to ani popsat. Mám ho vážně jako na dlani, je to neuvěřitelné. Ač nemagik, zkouším se s hradem nějak spojit a chvíli se nechat unášet větrem kolem jeho hradeb a věží. Po pár minutách se „probouzím“ a zjišťuji, že stojím těsně u zábradlí, ruku mám na taženou k hradu a na tváři cítím hřejivý pocit bezpečí a lásky. Z vedlejšího apartmánu mezitím vyšla jakási paní na balkon a bůhví jak dlouho na mě vyděšeně koukala. Když jsem si jí všimla, rychle jsem ruku spustila dolů a potichu rumunsky pozdravila. Na pozdrav mi rychle odpověděla a raději zapadla zpátky do pokoje. Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že jsem nebyla „mimo“ pár minut, ale hodinu. Spokojeně jsem si sedla na židli a s vděčným úsměvem pozorovala osvětlený hrad a poslouchala zvuky z okolních lesů. Vzápětí mi přišla SMS od sestry. Cituji. „Žiješ?“ Naprosto mě to rozesmálo. Zrovna chviličku poté, co jsem se proháněla kolem hradu… :o)
Po chvíli jsem se zvedla a šla si lehnout do pokoje. Jenny již spokojeně oddychovala. Než jsem usnula, promítla jsem si, jak asi bude vypadat příští den. Jedeme do Sighisoary a navíc bude úplněk…

19.srpna 2009

Probouzím se krapítek polámaná a bolí mě krk…
Je kolem deváté hodiny. Jenny není na pokoji. Nemám strach, jen přemýšlím, kam se vydala. Musím si však sbalit věci do krosny. V tu chvíli někdo klepne na dveře. Jsou to Eva s Maxem. Ptají se, kdy budeme tak připraveny vyrazit. Smějí se mi, jak sedím uprostřed svých věcí a bezmocně se je snažím narvat do batohu. Po chvíli přichází Jenny. Diví se, že se divím, kde byla. :o) Prý mi nechala vzkaz na stolku. Chci hned namítat, že to není pravda, ale na stolku najednou opravdu leží lístek. Ovšem předtím tam ale nebyl! Rozesměje nás to a pokračujeme v balení. Tedy spíš jen já.
V půl jedenácté vyrážíme. Loučíme se s recepčními a máváme vzdalujícímu se hradu. Zase brečím…naštěstí jsem si z domova přivezla plno balíčků kapesníků…

Po pár hodinách docela úmorné ale přesto krásné cesty vjíždíme do Sighisoary, rodného Draculova města… Nemusím snad připomínat, že opět brečím dojetím…
Vjíždíme do staré části a parkujeme přímo před hostincem, kde máme zamluvené další ubytování. Je to krásný starý dům předělaný na penzion s restaurací. Co mě však dostává ještě víc je zjištění, že Vladův rodný dům je od našeho penzionu vzdálen vzdušnou čarou asi jen padesát metrů.
Ještě než se stačíme ubytovat, podarujeme prosící děti pár mincemi a sladkými bonbony.

Ubytování je skvělé a město také. Nakupujeme spoustu dárků a suvenýrů, fotíme co se dá i nedá, procházíme všemi krámky a trhy. Nic nám nesmí uniknout. Na náměstí vítají dva dobově oblečení Rumuni turisty, jdeme se také podívat. Evička se s nimi hned nechává fotit, stejně jako většina ostatních turistů a hlavně dětí. J

Večer jsme se rozjeli. Šli jsme na večeři do Vladova rodného domu. J
Napřed to vypadalo, že nás vyženou. Vnitřek restaurace byl krásně dekorovaný a židle a stoly jako na hradě. Sedli jsme si a číšník nám přinesl jídelní lístek. Když jsme si vybrali, tak nám začal říkat něco nesrozumitelně anglicky o tom, že on jen na baru. Pochopili jsme to tak, že on nosí jen pití. Tak jsme čekali na dalšího číšníka, u kterého bychom mohli objednat jídlo. Nikdo však nepřišel a zástup číšníků a číšnic se nám akorát od baru smáli.
Už jsem to nevydržela, tak jsem se zeptala, co to má tedy znamenat a slečna číšnice mi vysvětlila, že uvnitř můžeme pouze pít, ale jestli chceme i jíst, musíme ve venkovní části restaurace. Kulili jsme na ně oči, ale co jsme mohli dělat. Tak jsme si šli sednout ven. Byli jsme vyhnáni na dvorek. J
Usadili jsme se a číšnice ihned přiběhla a my si u ní objednali jídlo. Půlhodina ztracená v „zakázaném“ salonku nás nijak nerozhodila, spíše nás pobavil přístup obsluhy. Ale vyhnat ani znechutit se nedáme, být to jiný dům, jiná restaurace, tak možná, ale ne v JEHO rodném domě…
Jídlo bylo skvělé a přinesli nám jej na krásných talířích s dračím erbem. Připili jsme si výborným červeným vínem, vyfotili se uvnitř domu u krásně pomalované zdi a u sochy Vladovy hlavy, ještě chvíli jsme se procházeli po městě a poté jsme šli k našemu hostinci na pokoje. S vidinou dalšího dne se usínalo krásně. Zítra přeci jedeme na Poenari!

20.srpna 2009

Cesta na Poenari je zdlouhavá, ale náš výborný řidič Max je profík a řídí naprosto bezkonkurenčně. J Opouštění Sighisoary bylo smutné. To by ale člověk musel mít roční dovolenou, aby mohl všude zůstat alespoň týden…
Cestou jsme stavěli na různých odpočívadlech, prostě žádný kvalt, ale pohodový výlet s jasným cílem. Poenari.
Nádherný pohled se nám naskytl hned na první zastávce, mlha sestupovala z hor a zahalovala je tak, že jsme nevěděli, kde končí hory a začíná nebe. Ostatně, to uvidíte na fotografiích. ;-)
V horách, kde začínali vodopády a říčky jsme si nabrali do lahví čistou pramenitou vodu a kochali se krásnou krajinou. Stáda ovcí ve skalách jsme obdivovali, jak se tam jen udrží a nespadnou? Pohoří Fagaras je prostě kouzelné, člověk neví, kam dříve s očima. Dolů do údolí a připadat si, že hledíme z nebe, nebo nahoru ke hřebenům a obdivovat nápaditost matičky země? Po dalších několika zákrutách a kilometrech mě ostatní upozorňují, ať se teď pořádně dívám, zda Poenari uvidím. Je totiž ze silnice vidět jen chviličku a jen z určitého úhlu, potom se zase na dlouhou dobu ztratí…Přesně jak Jenny popisuje ve svých knihách…
A poté už opět brečím! Vidím ho. Dívám se na něj a Poenari na mě. Sleduje mě a volá mě…

Konečně stojíme u řeky přímo pod Poenari. Vítáme se s lordem Walterem a jeho Efí, kteří jsou zde také na dovolené a navíc zde oslavují výročí své svatby. Jenny s lordem a ještě pár lidmi jezdívali do Rumunska společně. Je to krásné setkání. První kdo nás vítá, je černá chlupatá kulička. Černé toulavé psisko, strašlivě mazlivé až dotěrné. :o) Hned mu dáváme jméno Špína pes. Je totiž celý zablácený a uschlé bláto mu z chlupů udělalo jeden velký dred. J
Evička se dává do vaření a my ostatní vyjídáme své zásoby jídla. Špína pes nám strká čumák skoro až do talíře. Když už ten čumák až do talíře vážně strčí, dostane vynadáno, že tohle se tedy nedělá. Chvílí hraje uraženého, ale za pár minut už je zase zpátky u nás.
Jdeme se opláchnout k řece a poté mě Jenny provede kousek proti proudu. Je to nádherný pocit. Vlad nechal Poenari vystavět vážně chytře. Hrad (nebo spíše co z něj zbylo) od řeky není vůbec vidět a to se tyčí přímo nad ní! Ani z okolních silnic (v minulosti to byly prašné a skalnaté cesty) není vidět. A když, tak opravdu jen na chvilku, pak už se zase schová. Čím dál častěji se sama sebe ptám, zda tohle celé je pravda, nebo zda se neocitám v Jenniných knihách…

Vracíme se a zdravíme se s právě přijíždějícími Rumuny. Parkují poblíž nás a staví si stany. Asi jim přijde divné, že my nestavíme nic, ale když uvidí Walterovu Avii, pomyslí si, že budeme spát nejspíš v ní.

Západ slunce, lepší čas jsme si nemohli vybrat…my si ho vlastně nevybrali, tak nějak nám to akorát vyšlo… Rychle skládáme do jedné krosny všechny 4 karimatky a spacáky, kterou si pak obětavě na „hrb“ navlékne náš chrabrý rytíř Max. :o) Nesmíme být nápadní hradnímu hlídači, proto si my ostatní bereme jen malé batůžky. Nemusí každý vědět, že TAM máme v plánu přespat…
Lord s Efí nám mávají, dorazí za námi nahoru o trochu později…

Ještě než stoupneme na první z těch patnácti set schodů, vedoucí k Poenari, přidá se k nám dvojice toulavých psisek. Doprovodí nás až k okraji, ale nahoru s námi nejdou.
Jestli jsem si hrdinně myslela, že v sobě mám ještě nějakou zapomenutou kondičku, tak jsem se šeredně mýlila. Po pár desítkách schodů funím víc jak Forest Gump po svém maratonu…
Ale neodradí mě to, samozřejmě… :o) A krátké přestávky, abych se rozhlédla kolem, přece ještě nikoho nezabily… J
Procházíme kolem cedule, kde je anglicky a rumunsky napsán příběh o duších (či duchách?), které se prohánějí při cestě na hrad. Kolem uší mi sviští vítr a další neurčité vzdechy a vzlyky.
Čas jsem přesně neměřila, ale myslím si, že nám výstup trval něco kolem 45 minut. Možná méně, ale nechci si moc fandit… J

Pocit, který mě zasáhne, když se mi před očima náhle zjeví Poenari, nejde ani popsat. Kdybych teď umřela, umřela bych šťastná. Chytím Jenny za ruku a slza mi steče po tváři. Jenny se chápavě usměje a stiskne mě silněji. Evička s Maxem se na mě dívají a s výrazem vítězství mi řeknou. „Věděli jsme, že tě to takhle skolí!“ A měli pravdu, nejsem schopná pohybu. V tom do mě čumákem strčí roztomilé psisko, patřící hlídači. Pohladím ho a jdu po vzoru ostatních zaplatit vstupné. Přijde mi to legrační, jako kdybyste přišli domů nebo na návštěvu k někomu, koho milujete a platili vstupné…ale jedno Lei mě nezabije, takže proč ho nedat, alespoň mám další vstupenku na památku. J

Vstup do první chodby se nedá jen tak odbýt. Chvíli postáváme a každý po svém vzdáme hold pánovi hradu a požádáme o vpuštění. Ostatní návštěvníci, co kolem nás procházejí, směřují spíše už dolů, přeci jen se už stmívá. Strážný nás sleduje ostřížím zrakem, jsme totiž poslední návštěvníci. Ten si nás asi ohlídá, pomyslím si. V tu chvíli však začíná ze skoro čistého večerního nebe pršet a za pár vteřin už leje jako z konve…Zůstáváme tam sami a schováváme se v průchodu do Vladovy ložnice. Tam, kde jsem chtěla ležet, kdybychom zde zůstali přes noc. Ale pokud bude pršet, budeme muset jít dolů…
Zase brečím, nikoli však z lítosti, že nezůstaneme, ale z čistého dojetí, že právě stojím tam, kde stojím, jsem zde s těmi, se kterými tu jsem a cítím to, co cítím. Celé roky jsem měla jisté pochybnosti a tohle byla zkouška. Nepochybovala jsem o tom všem, ale o sobě.

Po chvíli déšť ustává a hradními chodbami se line zvláštní mlha. Walter s Efí už dorazili a všichni stojíme na hlásce a vínem a medovinou připíjíme na dnešní noc. Hlídač nedorazil, asi ho odradil ten nečekaný deštík. Už je jasné, že zůstáváme. Zase pláču, teď štěstím. Krouží nad námi párek havranů (já už z těch znamení vážně omdlím!) a mlha linoucí se po chodbách hradu (je to již zřícenina, ale pro Poenari je to podle mě hanlivý výraz) se usazuje na různých místech. Opar, který se převaloval přes kopce, se usadil přímo nad námi a po chvíli také hrál všemi barvami, což mu vydrželo do rána. Vypadalo to, jakoby nás nějak odděloval od reality, od přítomnosti. A nikomu z nás to nevadilo…Je kolem desáté hodiny a my se pomalu rozcházíme a každý míříme na (pro tuto noc) své vyhlídlé místečko na uložení.
Pro sebe jsem si „zarezervovala“ práh u JEHO ložnice. Vymetla jsem tu trochu vody, která sem napršela a položila karimatku. Zapálila jsem svíčky v obou výklencích po stranách (pravděpodobně kdysi sloužily právě pro tyto účely), zabalila se do spacáku a opřela se zády o zeď. Dívala jsem se do místnosti a prohlížela si ji centimetr po centimetru. Ložnice má propadlou podlahu, proto jsem spala na prahu. Náhle se mi nad hlavou prohnal netopýr a dole v údolí začali výt vlci. Romantičtější už to snad být ani nemůže! Opírám si hlavu o stěnu a s pohledem upřeným do místnosti se usmívám. Zbytek si, když dovolíte, nechám pro sebe. ;-)

21.srpna 2009

Lhala bych, kdybych napsala, že jsem neusnula. Usnula, mohlo být kolem páté ráno. Asi tak za dvě hodiny se probouzím. Rozednívá se a s mlhou ke mně po chodbě přichází Max a potutelně se usmívá. Jediným pohledem mu dávám najevo, že jsem se nikdy neprobudila šťastnější. Balím se, po chvíli přichází Jenny. Ani nemusíme nic říkat, prostě se jen obejmeme. I Walter s Efí jsou vzhůru a Evička už taky. Ještě poslední rozloučení, poděkování, zanechání daru pro hradního pána a vydáváme se na cestu dolů. Zase brečím, jak jinak…
Hlídač ještě nedorazil, takže vše šlo bez problémů.
Takhle noc pro mě znamenala nepředstavitelně mnoho a také mě změnila. První změnu jsem zaznamenala vzápětí. Když jsme sešli patnáct stovek schodů dolů, tak se Jenny zarazila a něco pošeptala Walterovi. Zůstala jsem nechápavě stát. Walter se zastavil pár schodů přede mnou a já si až teď všimla natažené pavučiny přes cestu a na ní velkého pavouka. Chtěla jsem ihned začít jančit, jako vždy, když na mě přijde arachnofobický záchvat, ale nějak to nešlo. Záchvat se nedostavil… Zarazilo mě to a Jenny na chvíli taky…pak se potutelně usmála. Čemu se vlastně divím… J Neříkám, že začínám pavouky milovat, ale ty záchvaty, kvůli kterým se mi dělalo špatně a občas zaškobrtlo i to moje pitomé srdce, prostě zčistajasna přestaly. Walter tedy pavučinu odklidil z cesty a pověsil ji na jiný keř. Prošla jsem pak kolem toho bez problémů a s ulehčeným úsměvem na tváři.

Psi nás vítají tam, kde nás včera opustili a s jedním štěňátkem navíc. Je sněhově bílé a myslím si, že je to bílý švýcarský ovčák. Růst tu ještě bílé lilie, tak už začnu pochybovat o své zdravém rozumu. J
Když dorazíme k řece, zjišťujeme, že vedle našeho auta zaparkovala další dvě auta. Podle hudby, která se jim line z repráků poznáváme, že jsou to Češi. Zdravíme se s nimi a dáváme se do řeči. Jde o tři mladé páry. Přišel nás přivítat i náš Špína pes. Ptají se nás, zda je náš. Prý jim v noci zachránil život. Ptáme se, jak to. Prý přijeli pozdě večer, a když postavili stany, tak prý začali výt vlci. A ráno od vedle spících Rumunů zjistili, že tam byl asi i ursus, tedy medvěd. Když nám to vyprávějí, vypadají vyděšeně. Jediné co jsme jim na to s Jenny schopné říct je, že čemu se diví, když jsou v Transylvánii. Všem jim málem vypadnou oči z důlků a opatrně se nás zeptají, zda jsme to slyšeli taky. Do toho se přidá Max a sdělí jim, že ano, že to seshora bylo taky slyšet. Teď už jim ty oči viditelně vypadávají, rychle balí stany a ujíždějí pryč. Jestli kvůli tomu místu, nebo kvůli nám, se už asi nedozvíme… J
Pomalu se balíme, loučíme se s řekou, se Špínou psem (a také stádem krav, které nás náhle obklopilo), zamáváme Walterovi a Efí a odjíždíme směr Curtea de Arges.

Cestou ještě ve vesnicích hledáme sochu Vlada, kterou si je Jenny stoprocentně jistá. Bustu objevujeme v jiné části vesnice, než kde ji Jenny viděla naposledy, ale důležité je, že jsme ji vůbec objevili. :o)
Po hromadném fotografování usedáme zpět do auta a ujíždíme směr Curtea de Arges. Cestou zastavujeme u nějakého sadu. Parkujeme, máme hlad a tady se dá rozprostřít stůl. Nebo se zde dá alespoň položit vařič a můžeme si zde sednout na svah a užívat si přitom krásný výhled na Karpaty.
Přichází nás přivítat zdejší hlídač v podobě mladé vyhublé pitbullky. Podle toho, jak má vytahané bříško, poznáváme, že má někde schovaná štěňátka. Ze začátku nám nevadí, dáváme jí kus chleba. Za chvíli však začíná být čím dál více oprsklejší a strká nám čumák skoro až do krku. Udělali jsme jí z pet lahve misku a do ní nalili vodu a rozdrobili čínskou nudlovou polévku. Je toho docela dost, přesto však všechna polévka mizí ve fence během několika sekund a už je zase u nás. To už ji ale musíme odhánět. I když psy miluji, musím alespoň vypadat, že jsem zlá. Dlouhým klackem, který jsem našla, zamávám fence před čumákem a na chvíli ji tím odeženu. Stojím takhle na stráži do doby, než se ostatní najedí a poté ji odeženu, aby nám neskočila pod kola, až budeme odjíždět. Je mi jí líto, ale najíst dostala dost a ještě jsme jí tam nechali zbytky, i štěňata budou mít co jíst. Pokračujeme v cestě.
V Curtea de Arges parkujeme u říčky pod tržištěm. Z polorozbořených zdí vedle parkoviště nám vybíhá vstříc pár štěňátek neurčité rasy a následuje je jejich mamka. Nemají však hlad, byli jen zvědaví. Když si je chceme pohladit, zbaběle prchají…
Jdeme si prohlédnout zdejší krásný kostel a k němu přilehlé polorozbořené kobky. Poté jdeme zpět k autu a samozřejmě nezapomeneme prolézt tržiště. Nic kloudného však kromě krásného náramku pro Jenny a vynikajícího perníku neobjevujeme, a tak se vydáváme k autu. Jejich perník není jako ten u nás. Chutná spíš jako sladký chléb, je vynikající.
Čeká nás ještě výlet na Rasnov.
Při výstupu k pevnosti Rasnov si kupuji svou první rumunskou vařenou kukuřici. Mňamka.
Rasnov je krásný, ostatně můžete posoudit podle fotek. ;-)
Evička samozřejmě neodolala a nechala se vyfotit na historickém mučidle. J
Poté vyrážíme směr Brasov, kde nás čeká poslední noc v zamluveném penzionu.

22.srpna 2009

Probouzíme se a já opět „přebaluji“ krosnu, aby byla lépe unesitelná. Už se začínám zlepšovat. J
Jedeme se ještě podívat na řeku na Zarnesti. Cachtáme se v ledové vodě, řeka je pěkně silná, strhává nás, ale naštěstí odoláváme. Po cestě se ještě stavujeme za jednou vesnicí, kde je koňská farma. Jenny s Evičkou se hned projíždí na konících a já a Max dokumentujeme. Jedeme zpět na Brasov a vracíme auto do půjčovny. Procházíme se naposledy městem a jdeme nakoupit do místního supermarketu. Hurá! Mám víno s obrázkem Draculy na etiketě. :o) Kupujeme samozřejmě ještě jídlo do vlaku a také nějaké rumunské sýry a salámy pro známé. Nechce se nám odtud. Stavujeme se ještě v místním pravoslavném kostele, který z venku není k rozeznání od obyčejného obytného domu. Ale uvnitř je krásný a honosný. Právě probíhají modlitby. Chvíli zůstáváme a poté odcházíme. Jdeme na poslední večeři. Začíná se připozdívat, loučíme se s městem a odcházíme směr vlakové nádraží. Je kolem deváté hodiny a vlak jede v deset. Není pro nás problém se zabavit, karty to jistí. J Vlak tentokrát zpoždění nemá a tak za hodinu nastupujeme do vlaku, do lůžkového vagonu. Čeká nás minimálně dvaadvacetihodinová cesta do Prahy.
Smutně se dívám z okna a snad teprve teď mi dochází, že to vše nebyl sen, ani jsem nebyla postavou v jedné z Jenniných knih. Byla to realita. Opravdu jsem byla v Transylvánii! V zemi knížete Draculy, v zemi Vlada Tepese, v zemi Bely Lugosiho…
Vlak sebou cukne a my vyrážíme směr Budapest, tam budeme přesedat na vlak do Prahy. Už zase brečím…Loučím se s Rumunskem, i když vím, že ne nadlouho… Zatím nashledanou, má milovaná Transylvanie…